Sledované území patří svými vyššími částmi do fytogeografického obvodu Českého oreofytika s fytogeografickými okresy Králický Sněžník a Hrubý Jeseník. Nižší části pak náleží do obvodu Českomoravského mezofytika s okresy Hanušovicko-rychlebská vrchovina, Slezská pahorkatina a Jesenické podhůří. K pochopení současného stavu rostlinstva je třeba znát jeho vývoj od poslední doby ledové.
Vývoj vegetace:
V době ledové zasahoval na území severní Moravy pevninský ledovec. Následkem ochlazování ustoupily tehdejší lesy do nižších poloh a na jejich místo se rozšířila bezlesá tundra s arktickými rostlinnými druhy. Rozvíjela se rašelinná společenstva, jejichž zbytky představují dnes například rašeliniště na Skřítku a na Rejvízu.
Po ústupu ledovců se s další změnou klimatu les vracel na svá původní stanoviště a následkem oteplování se lení společenstva rozšířila až do nejvyšších poloh. V nižších polohách se rozvíjela květena stepní a hajní a teplomilné rostliny pronikaly až do horských oblastí.
Vývoj vegetace neustává ani v současné době, naopak je rychlejší a nápadnější vlivem různých antropogenních zásahů. Dochází nejen ke změnám ve výskytu jednotlivých druhů rostlin, ale i celých rostlinných společenstev. Jen ve zbytcích lze dnes spatřit například druhově pestré horské louky. Rozvoj pastvy dobytka v 17. a 18. století a rozsáhlé mýcení lesů vedlo ke snížení horní hranice lesa, kterou se nepodařilo dostat do původní nadmořské výšky ani přes zalesňování borovicí klečí a limbou v 19. století. V podhůří snad největších změn doznávají vlhké louky s různými druhy sítin, ostřic, vstavačovitých rostlin, s vachtou trojlistou, rosnatkou okrouhlolistou, které jsou v důsledku zúrodňovacích opatření přetvářeny v kulturní louky, pastviny a pole.
Rostlinná společenstva se především v závislosti na klimatických podmínkách a nadmořské výšce postupně mění, hovoříme o výškovém členění vegetace. V pahorkatinách (200-600 metrů) převládají dubohabřiny, v podhůří (600-800 m) jedlobučiny a kyselé doubravy, ve středohoří (800-1200 metrů) jsou to horské bučiny a smrčiny.
Horské nivy:
Nejbohatší a nejhodnotnější rostlinná společenstva Hrubého Jeseníku představují horské nivy, které jsou v ČR vyvinuty pouze zde a v Krkonoších. Tato společenství se vyskytují na vlhkých humózních půdách, především na východních svazích jesenických hřbetů, například ve Velké a Malé kotlině, v okolí Jelení studánky a Petrových kamenů. Jsou tvořena pestrou směsí mnoha druhů rostlin, které se během vegetačního období střídají v květu a tvoří tak různé květnaté aspekty.
Ze vzácnějších druhů lze jmenovat například sasanku narcisokvětou, upolín obecný, kamzičník rakouský, mléčivec alpský, dále havez česnáčkovou, stračku vyvýšenou, oměj horský a mnoho druhů jestřábníků.
Alpinské hole:
Nejvyšší hřebenové partie Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku pokrývají alpinské hole. Jsou to travinná a keříčkovitá společenstva na chudém silikátovém podkladu, jehož rostliny se extrémním stanovištním podmínkám přizpůsobily například nízkým vzrůstem, schopností ukončit vývoj během krátkého vegetačního období, intenzivní barvou květů atd. Alpinské hole se vyskytují nad horní hranicí lesa, v nadmořské výšce nad 1300 m. Stromy zde tvoří ojedinělé skupinky, jsou nízkého vzrůstu a jejich koruna má vlivem převládajících větrů vlajkovitý tvar. Z dřevin lze jmenovat smrk obecný, jeřáb ptačí a vzácně jalovec obecný nízký. Společenstva alpinských holí jsou druhově chudší než společenstva horských niv. Jejich fyziognomii tvoří především různé druhy trav, například kostřava nízká, lipnice nízká, metlička křivolaká, metlice trsnatá, třtina chloupkatá, tomka vonná a smilka tuhá, které tvoří pevně semknuté trsy. Šíří se intenzivním sešlapem, čímž vytěsňují ostatní druhy rostlin a společenstva holí jsou tak značně druhově ochuzována.
Charakteristickou rostlinou Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku je zvonek vousatý a violka žlutá sudetská. K dalším rostlinám holí patří koprníček nachový, vřes obecný, borůvka černá, brusinka obecná, mochna nátržník a mochna zlatá, rdesno hadí kořen, náholník jednoúborný.
Nejvzácnější rostliny Hrubého Jeseníku jsou svým výskytem omezeny již jen na několik málo lokalit, jako je Velká kotlina nebo izolované vrcholové skály - Petrovy kameny, Tabulové skály, Vozka, Keprník aj. Z těchto rostlin lze například jmenovat řeřišnici rýtolistou, jestřábník alpský, vrbu plazivou, lipnici alpskou a severní, rozchodník alpinský nebo sítinu trojklannou.
Velká kotlina je právem nazývána botanickou zahradou severní Moravy, neboť zde roste téměř 500 druhů kvetoucích rostlin. Mezi ty nejvzácnější patří hvězdnice alpská, hořec tečkovaný, suchopýrek alpský, jitrocel tmavý, hvozdík kartouzek sudetský, ostřice tmavá, vraneček brvitý, kopyšník tmavý, rozchodnice růžová, škarda sibiřská, dosahující zde západní hranice svého rozšíření.
Rašeliništní společenstva:
V sedlech a na mírných svazích hřbetů jsou vyvinuta vrchovištní, rašeliništní a prameništní společenstva. Vyskytují se v masivu Králického Sněžníku a v Hrubém Jeseníku například mezi Vozkou a Keprníkem, pod Petrovými kameny, na Velkém Jezerníku, na Velké Jezerné a jinde. Tato společenstva vznikala v postglaciálu na místech, kde dlouho stagnovala povrchová voda. Vrchoviště mají svou specifickou vůni - jejich základ tvoří několik druhů rašeliníků, jejichž spodní vrstvy odumírají. V souvislých porostech rašeliníků rostou i jiné druhy mechů, nejtypičtější jsou ploník tuhý a obecný. Z kvetoucích rostlin se zde vyskytuje klikva žoravina, kyhanka sivolistá, šicha oboupohlavná, suchopýr pochvatý, brusinka obecná, vlochyně bahenní, bradáček srdčitý, a z ostřic například ostřice chudokvětá a mokřadní.
Rašeliniště na Rejvízu vzniklo také v postglaciálu, ale na rozdíl od vrchovišť je vrstva rašelinišť mocnější (místy až 6,5 m). Typickou rostlinou rejvízského rašeliniště je vzácný rojovník bahenní, rosnatka okrouhlolistá, velmi vzácná blatnice bahenní, suchopýr pochvatý, mečík střechovitý, z dřevin pak především borovice blatka.
Jiného typu je rašeliniště na Skřítku, které představuje tzv. přechodné rašeliniště prameništního typu, tedy přechod mezi vrchovištěm a slatinou. Leží v mělké pánvi, v níž pramení Žlutý potok. Rašeliniště má tundrový ráz, vlhká místa se tu střídají s tůňkami a prameništi, s prvky rašelinného lesa smrkového a rašelinných luk. Roste zde běžná rašeliništní květena, ze vzácnějších druhů se vyskytuje kropenáč vytrvalý.
Horské smrčiny:
Lesní společenstva jsou nejpodstatnější složkou vegetačního krytu. Horské smrčiny vystupují nejvýše, lemují vrcholy Hrubého Jeseníku a masiv Králického Sněžníku v nadmořských výškách přibližně 1200-1400 metrů. Jsou vázána na podzolové popřípadě rašelinné půdy vlhkých a chladných oblastí. Původní horské smrčiny se však zachovaly pouze ve zbytcích, neboť jejich přirozená skladba byla narušena již v 19. století, kdy byly porosty obnovovány často sazenicemi cizí provenience.
Horský smrkový les je chráněn například v rezervaci Šerák - Keprník a jeho porost pokračuje podél hlavního jesenického hřebene přes Červenohorské sedlo, Praděd a dále až po Ztracené kameny nad Skřítkem a na masiv Mravenečníku. Krásný porost horské smrčiny lze spatřit v údolí Bílé Opavy, nejníže pak tato společenstva sestupují do nadmořské výšky kolem 850 metrů v přírodní rezervaci Rašeliniště na Skřítku.
V bylinném patře horských smrčin převládají podle typu společenstva třtina chloupkatá, borůvka černá, papratka vysokohorská, žebrovice různolistá, podbělice alpská, čípek objímavý, sedmikvítek evropský, bika lesní, plavuň pučivá, vranec jedlový, šťavel kyselý, kokořík přeslenitý, kyseláč horský. Ve stromovém patře se vedle smrku vyskytuje i jeřáb ptačí.
Bukové smrčiny:
Bukové smrčiny představují přirozená společenstva přechodné zóny mezi horskými smrčinami a horskými bučinami, vyskytují se ve výškách kolem 1100-1150 metrů. Setkáme se s nimi na příkrých kamenitých svazích často s nevyvinutým půdním typem.
Je pro ně typická přítomnost některých bučinných prvků, například věsenka nachová, třtina rákosovitá, lýkovec jedovatý, bukovinec osladičovitý. Charakteristická je především příměs buku a javoru klenu ve stromovém patře.
Horské bučiny:
Společenstva horských bučin lze dnes spatřit jen vzácně, protože byla téměř vytěžena a nahrazena smrkovými monokulturami. Rozsáhlé bučiny kdysi zaujímaly největší plochu v níže položených oblastech Rychlebských hor a Jeseníků. Většina bučin byla vykácena až v 19. století. Poslední zbytky bukových porostů zůstaly zachovány například v rezervaci Bučina pod Františkovou myslivnou, v Divokém dole, v údolí Branné, Merty, Hučivé Desné a fragmentálně v Rychlebských horách.
Nejrozsáhlejší oblasti kdysi zaujímaly tzv. květnaté bučiny, v jejichž bylinném patře roste mařinka vonná, bažanka vytrvalá, kyčelnice cibulkonosná, bika hajní, vraní oko čtyřlisté, kopytník evropský, rozrazil horský, kostřava lesní, ječmenka evropská, samorostlík klasnatý, věsenka nachová, jestřábník zední a podobně.
V keřovém patře je častý zimolez černý, typickým keřovým průvodcem je lýkovec jedovatý. Charakteristické bučiny tohoto typu jsou vyvinuty například v okolí Rešova, Břidličné, Bedřichova a jinde.
V bučinném krajinném typu najdete ostrůvky vegetace rostoucí na vápencovém podkladu, například u Branné, Bohdíkova, Supíkovic, Vápenné, Bílé Vody. Na této bazické hornině rostou vápnomilné rostliny, například vítod chocholatý, hořec křížatý, hořeček brvitý, okrotice bílá, sleziník zelený.
Dubohabrové háje:
Dubohabrové háje navazují na bučiny s četnými přechody společenstva v nižších polohách, zaujímajících největší část Žulovské pahorkatiny a Slezské nížiny. Nepříliš ostrý přechod probíhá přibližně na linii Javorník, Uhelná, Vlčice, Žulová, Supíkovice, Mikulovice, dále je to izolovaný ostrůvek v oblasti Zlatých Hor, pak opět na linii Jindřichov, Třemešná, Město Albrechtice, Krnov. V Osoblažském výběžku tato společenstva přecházela v březové doubravy a rašelinné březiny. Dubohabrové háje původně zaujímaly nejúrodnější oblasti s největším osídlením a dnes jsou zcela nahrazeny kulturními společenstvy jako jsou pastviny, louky a polní kultury.
Dubohabřiny se vyskytují v teplejších a sušších oblastech nížin a pahorkatin a jsou vázány na typy hnědých půd, bohatých na humus. V porostu převládá dub zimní, habr obecný, lípa, keřový porost tvoří svída krvavá, různé druhy hlohů, brslen evropský, zimolez pýřitý. V bylinném patře se vyskytují zejména ptačinec velkokvětý, pižmovka mošustová, ostřice prstnatá, svízel lesní, jaterník podléška, zapalice žluťuchovitá, lipnice hajní, konvalinka vonná, hrachor jarní, zvonek řepkovitý a kopřivolistý.
V oblasti dubohabrových hájů ostrůvkovitě vystupují do vyšších nadmořských výšek společenstva acidofilních doubrav, vyskytující se na chudých silikátových horninách. V bylinném patře těchto společenstev se uplatňuje například metlička křivolaká, bika hajní, kostřava ovčí, kručinka, v keřovém patře například krušina olšová a janovec metlatý. Z dřevin jsou vedle dubu zimního přítomny bříza bradavičnatá a pýřitá, topol osika a dub letní. Tato společenstva se ostrůvkovitě vyskytují na Javornicku, v okolí Třemešné a na Krnovsku.
Kyselé doubravy:
Některé toky (například Morava a Desná na Šumpersku a Zábřežsku, Račí, Studený potok a Vidnávka, Bělá, Osoblaha a Prudník, Opava od Vrbna pod Pradědem) byly souvisle lemovány porosty luhů a olšin, jež jsou dnes zachovány jen fragmentálně. Vyskytují se na půdách podmáčených, často přechodně zaplavovaných. Z dřevin převládá olše šedá a lepkavá, v bylinném patře pak krabilice chlupatá, mokrýš střídavolistý, řeřišnice hořká a nedůtklivá, ostřice, čarovník pařížský, blatouch bahenní a další. Změnami ve vodním režimu krajiny, jejím soustavným odvodňováním a regulací toků dochází ke změnám stanovištních podmínek a tím tedy k zániku nebo přeměnách společenstev olšin. Podobný osud postihl i společenstva březových a rašelinných hájů, jež se souvisleji vyskytovala na Osoblažsku. Pro jejich bylinné patro je charakteristická přítomnost například kapradě osténkaté, černýše lučního a bezkolence modrého.
(Zdroj: Jeseníky - Turistický průvodce ČSFR, Olympia, 1991)
|